Nezadržitelnými kroky se blížil podzim. Rána se halila do chladné, neprůhledné, načechrané mlhy. Tráva se po noční koupeli topila v kapkách rosy velkých jako skleněné kuličky. Dnešní den byl ale docela jiný, jako létem vymalovaný. Vysoko si hověla modrá obloha a slunce posílalo lidem k zemi šimravé horké paprsky. Zkrátka, vyloupl se krásný baboletní den. V malé obci Drahelčice, kousek od velkého města Prahy, si hrála Anička na zahradě s panenkami. Právě začala chodit do první třídy. Poučovala panenky, jak správně sedět ve školní lavici, jak si připravit sešity, penál a dávat pozor na výklad paní učitelky. Po očku ji z úkrytu sledoval sousedovic Tomáš. Pihovatý kluk s tmavýma pichlavýma očima, rozcuchanými pačesy a věčně ušmudlaným obličejem. Neměl školu rád, neměl kamarády, měl rád jen sám sebe a ostatním ubližoval. Každý se ho bál a zdaleka se mu vyhýbal. Potkat Tomáše znamenalo vždy nějakou nepříjemnost. Teď Tomáš po očku pozoroval Aničku a už vymýšlel, co by jí provedl nejhoršího.
Mezitím na obloze nebeský zahradník zaléval své milované voňavé růže. Pečoval s láskou o všechny květiny na širé obloze. Vytvářel z jejich různobarevných květů obrázky, které lahodí lidským očím při pohledu na nebeskou krásu. To je podívaná, takové červánky! S podzimem se růže pomalu začaly připravovat na zimní odpočinek, a ať se zahradník snažil sebevíc, květy růží začaly shazovat okvětní plátky. Jeden po druhém se snášely z nebe na zem, aby dělaly pozemským dětem radost. A co víc, měly kouzelnou moc. Zrovna jeden takový okvětní plátek dopadl Aničce na dlaň. Nevěřícně zvedla hlavu k obloze: „Kde ses tu vzal? Spadl jsi z nebe?“ Prohlížela si růžový lístek. „To je skoro, jako kdyby spadla z oblohy hvězda. To bych si měla něco přát, jak se to vždy, když padají hvězdy dělá.“ Zavřela oči a zašeptala přání: „Přeji si ať máme na zahradě domeček pro panenky. Tam bychom se všechny mohly schovat pokaždé, když bude pršet.“ A světe div se, dole v zahradě, docela v koutku, u plotu, se objevil krásně vymalovaný a růžovými kvítky ozdobený domeček pro panenky. Tohle Drahelčice nikdy nezažily!
Tomáš, krčící se za plotem, nevěřil svým očím. „Splněné přání, to by se mi hodilo!“ Mnul si ruce a spřádal plán, jak provést lumpárnu jakou svět ještě neviděl. „Potřebuji růžový lístek!“ Nedočkavě sledoval oblohu. Netrvalo dlouho a z oblohy se snesl další okvětní plátek. Tomáš povyskočil a chytil ho mezi prsty. Zakabonil obličej, zašklebil se a potměšile se usmál: „Já si přeji, ať se sem k nám do Drahelčic sletí všechny temné pohádkové bytosti, ať tu rejdí, straší a škodí. To bude legrace, konečně všichni uvidí, kdo je Tomáš a co dokážu!“
V tu chvíli se na obloze začala stahovat temná mračna, celé nebe zešedlo a ve chvíli se přeměnilo v ocel. A to ticho! Bylo by slyšet i špendlík spadnout. Horký den se převalil do studené zimy. A hned to začalo! Ze všech stran se začali slétat čarodějové a čarodějnice, meluzíny, hejkalové, divoženky, klekánice, polednice, ježibaby, draci, skřeti a jiná havěť. Tomáš se krčil za keřem a objímal ho strach. Tohle nečekal! Bytosti měly vystrašit všechny ostatní, ne jeho. Mezitím strašidelné ticho prořízl jekot, výkřiky, rány, šramot, výskání, mumlání, všechny bytosti rejdily sem a tam a tam a sem a rup a bác, točily se v podivném, divokém tanci. Kouzelníci si připravovali zaříkávadla a čáry, divoženky Tomáše vábily libými hlásky, skřeti se pitvořili a obrovští pavouci splétali pevné, hrůzostrašné sítě.
Teď Tomáše minul jen o vlásek horký, divoký, plamen, který vyšlehl z dračí tlamy. A to už se Tomáš opravdu bál. Hrůzou se mu stáhl obličej, rukama si zakrýval oči. Stočil se do klubíčka a užuž čekal, že ho čaroděj promění v myš, nebo ještě hůř, rozpustí ho ve vodu a on splyne s Radotínským potokem. Pak už neslyšel nic, všechno ztichlo. „Je se mnou konec,“ pomyslil si Tomáš. Najednou ucítil, jak ho někdo bere za ruku, hladí ho po vlasech a šeptá mu do ucha: „Už se neboj, já jsem to vyřídila.“ Byla to Anička. Hned jak se setmělo, všimla si Tomáše v křoví a došlo jí, že zase vymyslel nějakou lotrovinu. Když viděla, jak se vyděšený, hrůzou schoulený krčí za keřem a v ruce třímá okvětní růžový plátek, domyslela si, co se přihodilo, a věděla, že mu musí pomoci.
Přitiskla si ke rtům svůj kouzelný růžový lístek a zašeptala: „Ať všechny neplechy zmizí,“ a tím myslela také, aby se stal Tomáš jejím kamarádem. A to se opravdu stalo. Své přátelství stvrdili tajemstvím toho, co se ten den událo. A místo, kde se všechno odehrálo, pojmenovali „Na Malé Růži“. Na upomínku kouzelných okvětních plátků růže.
Autor povídky: Jana Handlová
